Člen zastupitelstva MČ Praha 2 Michal Uhl (nez. za SZ) napsal otevřený dopis ostatním zastupitelům a starostce Černochové. Na odmítnutí její účasti na krajně pravicové demonstraci se shodla většina politické scény i mainstreamová média.

Zajímavým způsobem rozvíjející se diskuse a několik vskutku „originálních politologických analýz“ mě utvrdilo v tom, že v polemice na téma účast starostky na protiislámské demonstraci je nutné pokračovat.

Časový odstup, s nímž vám píši, navíc prohlubuje mé přesvědčení, že účast Jany Černochové na protiislámské demonstraci je politickým i lidským pochybením.

Teroristickým útokem v Paříži jsem byl hluboce zasažen a intenzivně jsem vše následující prožíval. Má afinita k frankofonnímu prostředí je velmi silná, mám za sebou deset let ve francouzském vzdělávacím systému a dlouhá léta jsem francouzštinu ovládal lépe než češtinu. Francouzská kultura je mi vlastní, ve Francii, konkrétně v Paříži mám řadu přátel.

Chápu, že jisté pohnutí mysli zasáhlo celou Evropu, Českou republiku nevyjímaje. Nutkání se vyjádřit k barbarskému útoku měl nejeden z nás. Způsob našeho vyjádření je však pro budoucnost Evropy a pokojného soužití v ní zcela zásadní.

Oznámení o účasti Jany Černochové na demonstraci spolku Islám v ČR nechceme bylo pro mne naprostým šokem. Poslali jsme jí proto ještě před konáním akce výzvu, doufajíce, že Jana Černochová získá o obskurním spolku dodatečné informace a vyhodnotí svoji účast na demonstraci jako nevhodnou. Reakce byla však obrácená – pustila se do demonstrování s patřičnou vervou, a bylo zřejmé, že chce dokázat, že se výzvami a „ošklivou politickou korektností“ nenechá zastrašit.

Následné mediální reakce pak už zcela cynicky brnkaly na nacionalistické struny. Vycítit v islamofobii politicky zajímavou niku je nízké a každého politika takové uvažování nutně svede na scestí. Obhajovat svůj postup tím, že agendu není možné přenechat krajní pravici, je asi tak stejně autentické, jako v zájmu svobody volit fašisty, aby se nedostali k moci komunisti.

Kdo jsme, to definují především naše činy. Tedy ten, kdo hraje kartami rasizmu, nenávisti a islamofobie, je krajní pravicí – je to celkově smutný pohled na to, jak se bývalá pravicová dominanta politické scény fašizuje.

Jana Černochová na demonstraci řekla, že tam žádné extremisty nevidí. Opravdu? Demonstrace se v hojném počtu účastnily známé postavy neonacistické scény. Nejvíce na očích a podle mého soudu i nejnebezpečnější postavou, která je schopná fanatizovat lidi, byl samotný organizátor akce, guru iniciativy „Islám v ČR nechceme“ doc. Martin Konvička.

Skupina Islám v ČR nechceme je dlouhodobě sledována státními bezpečnostními orgány a je jednoznačně považována za hrozbu. Zmíněna je i v oficiálních dokumentech ministerstva vnitra (Situační zpráva o extremizmu za poslední kvartál loňského roku).

Ano, Jana Černochová nemusela tušit, že se sejde na demonstraci s neonacistickou scénou, věděla ale velmi dobře, kým je zvána. Aktivity a působení Martina Konvičky sleduji delší dobu. Jeho výroky jsou podle mého soudu za hranou právního pořádku ČR.

Jeho rétorika je extrémně radikalizující, používá těžko uvěřitelné výroky, kdy hovoří o „koncentračních táborech pro muslimy“ nebo o „transportech“, k mimořádně nechutným pak patří jeho prohlášení, že „namele muslimy na masokostní moučku“, vzpomenu ještě jeho povzdech nad tím, že Tito a Mladić nevyvraždili všechny „bosňany“.

A že tam byli „normální“ lidé – no samozřejmě! Možná i právě proto, že Jana Černochová svojí přítomností akci extremistů legitimizovala. Je to fatální selhání volených elit. Ty nesmí podněcovat strach a aktivně nahánět lidi do náruče nebezpečných fanatiků. Naopak je důležité v dobách neklidu – a tou doba po útocích na krajně levicový satirický týdeník Charlie Hebdo bezesporu je – situaci uklidnit a přispět ke konstruktivnímu řešení.

Útok neetnizovat, nedělat čáru mezi muslimy a zbytkem Evropy, ale mezi barbarským útokem teroristů a námi křesťany, židy, muslimy i bezvěrci, kteří odmítají násilí jako způsob dosahování politických cílů. Veřejný diskurz – politický i mediální – si ve Francii udržel svůj republikánský a solidární rozměr, v České republice se propadl do zapáchající žumpy.

Teroristé chtějí štěpit společnost a radikalizovat muslimy, kteří nemají jednoduchý život a mají špatné životní perspektivy. A tak lze směle prohlásit, že zatímco ve Francii útočníci se svým poselstvím neuspěli, v České republice bohužel ano.

Jedním z obratů, kterými se Jana Černochová hájila, bylo, že je nutné otevírat debatu a diskutovat s občany o problémech, které je tíží. Ale podobně jako není vhodné otevírat například debatu o reformě katolické církve upálením Jana Husa, není vhodné diskutovat o islámu na demonstraci, kterou pořádá protofašistické uskupení.

Veřejná vyjádření Jany Černochové považuji za neakceptovatelný populizmus, který se veze na nejtemnějších lidských pudech – nenávistí hnané směsici intolerance a strachu. Hluboce pohrdám takovouto primitivní politickou hrou, která je nezodpovědným hazardem s křehkou rovnováhou a (už tak narušeným) společenský smírem.

Volím ostrá slova, ale volím je v době, kdy se touto primitivní nacionalistickou rétorikou strachu radikalizuje společnost. Tato radikalizace má konkrétní projevy. Některým mým příbuzným je v poslední době vyhrožováno smrtí, jiní se zase ocitli „na seznamech“ krajní pravice k likvidaci. Internetem kolují dehonestující karikatury, které pocházejí z okruhu skupiny Islám v ČR nechceme a které se nápadně podobají předválečným karikaturám Židů.

Podněcování k islamofobii v České republice působí komicky, skoro žádní muslimové zde nežijí, ale možná právě proto se s atmosférou strachu pracuje tak snadno – ví to každý scenárista hororu, že největší strach máme z toho, co jsme celý film nespatřili. Naše fantazie umí být divočejší než všední – možná někdy i složitá – zkušenost z interkulturního soužití z Německa či Francie.

Takto důkladná práce za přispění Jany Černochové, Úsvitu a dalších aktérů krajní pravice na vytváření problému, který problémem v ČR ani náznakem není, může mít nedozírné následky. Od výhružek a seznamů se zkrátka přejde k činům. Zkušenost v Evropě už máme, v Norsku šílenec Brejvik v rámci boje proti „hnusným muslimům a neomarxistům“ postřílel téměř osm desítek mladých sociálních demokratů. I v České republice dnes díky podněcovačům nenávisti, jako je Jana Černochová, hrozí spíše útok islamofobů než islamistů.

Uráží mě neznalost Jany Černochové a povrchnost, s jakou k tématu přistupuje. Její vyjádření ve sdělovacích prostředcích jsou sice pronášena ráznou dikcí a s odhodláním, ale jsou plné chyb a neznalostí. Například tvrdit, že islám do Evropy historicky nepatří, že zde nikdy nebyl, je v rozporu se základními historickými fakty – islám je v Evropě nepřetržitě od začátku 8. století.

Nebo kategorická vyjádření k právu šaría nebo ke džihádu, kterým se máme „zuby nehty bránit“, rovněž ukazují, že neví, co je právo šaría nebo džihád, nebo alespoň jaké mohou být jejich projevy. Ano všechna tři náboženství knihy (křesťanství, judaizmus a islám) mají své krvavé excesy, všechna tři náboženství mají svoji mírumilovnou podobu.

Používá-li někdo násilí ve jménu šaríi, vzpomenu si vždy na obrat jednoho již zesnulého muslimského rodinného přítele ze Senegalu: „C’est la charia mal appliquée – to je vadně použitá šaría!“

V evropském parlamentu je ODS ve frakci, kterou vede muslim. Muslim, pro kterého by Martin Konvička v lepším případě zařídil „transport“ nebo „koncentrační tábor“. Tento fakt považuji za milou ironii osudu. Pokud chce ODS dál pokračovat v islamofobní rétorice, nechť raději vystoupí z konzervativní frakce – s Syedelem Kamallem v čele se totiž tato politika bude dělat špatně – jako vhodnější se zdá aliance s Marine LePenovou, která si svou dikcí i nápady s Janou Černochovou nezadá.

Na odmítnutí radikalizující se politiky ODS v podobě účasti Jany Černochové na krajně pravicové demonstraci se shodla většina politické scény i mainstreamová média. Upozorňuji zejména na rezolutní vystoupení poslankyně Langšádlové (TOP 09), která účast Jany Černochové na demonstraci jednoznačně odsoudila.

Její stranický kolega a radní Prahy 2 Michal Grundler se vyjádřil k mému překvapení zcela opačně, skoro jakoby uvažoval o změně politické strany. Rovněž jsem zklamán z vystoupení OSB, kteří nebyli schopni se (minimálně občansky, když už pro takové situace nemají oporu v programu) od věci distancovat.

Kolegyně a kolegové, evropská, ale i česká společnost stojí před velkou výzvou. Výzvou, zda udržíme hodnoty tolerance, pochopení a vůle k hledání smírných konsenzuálních řešení. Evropa je pestrý kontinent, což přináší i řadu třecích ploch. Evropa má také imperiální koloniální historii a její současná podoba je jejím přímým důsledkem.

Nežijeme v jednoduché době a vidina velkých problémů se zdá být až příliš blízko. Nezneužívejme této situace a buďme k sobě i celému kontinentu odpovědní. Je velmi důležité, jak se budou projevovat političtí zástupci na veřejnosti. Byl bych rád, kdyby všichni přijali tíži odpovědnosti, která na každém z nás leží.

Vyšlo v Deníku Referendum 28. ledna 2015.