Tenkrát po  17.  listopadu ´89 jsme se báli a měli pevnou vůli a  naději. Báli jsme se střelby a tanků. Celý svět ocenil, že tanky plukovníka Zbytka (dnes kamarád prezidenta Zemana) z divize ze Slaného nepřijely. Celý svět ocenil, že nad milionovou demonstrací na  Letné nepřeletěly stíhačky a nespustily forsáž, že byly posléze odzbrojeny Lidové milice, ozbrojená pěst dělnické třídy, a rozpuštěna StB, celý svět a my s ním. Svět tomu říkal sametová revoluce. My jsme na to byli hrdí, že to jde bez krve, bez mrtvých. Dnes se ministr vnitra a starostka nechávají fotit s kvéry na hrudi, první dáma chodí střílet.

To aby bránili vlast před celkem dvanácti uprchlíky z  válek? Tenkrát jsme doufali v  nenásilí. Dneska po  útoku na  koncert v Los Angeles posloucháme, že každý má mít právo nosit zbraň a navzdory EU nejlépe automatickou? Tenkrát jsme protestovali proti praktikám komunistické strany a Státní bezpečnosti. Dnes má být bývalý komunista a údajný spolupracovník StB premiérem. Asi proto, že je obviněn  dotačního podvodu, ovládl významnou část médií a  agroprůmyslu? Že tradiční politické strany jsou v  krizi? Naše budoucnost bude hodně záležet na občanské společnosti.

Nejen kvůli mrtvým z roku 1939, zbitým v roce 1989, ale hlavně kvůli naší svobodné budoucnosti bychom si měli odkaz 17. listopadu, Dne boje za svobodu a demokracii, stále připomínat.

Vyšlo v listopadových Novinách Prahy 2.