Dětská hřiště bývají většinou postavena v ústraní, a hezky oplocena. Postavit dětské hřiště na místě, kde se pohybuje velké množství lidí nebo aut, to by mohlo být nebezpečné, říká se. A tak dětem a potažmo i jejich rodičům postavíme oplocené ghetto. Urbánní izolaci dětských hřišť můžeme chápat jako symbol celkového nastavení naší společnosti vůči rodinám s dětmi.

Proč to ale nezkusit opačně? Co kdybychom dětská hřiště či další dětské prvky prolnuli do centrálního veřejného prostoru a tento se snažili přizpůsobit tomu, že se v něm pohybují velcí i malí? Na každé náměstí nebo náves patří místo, které je přizpůsobeno dětem. Pokud tam jezdí tolik aut, že se vám svírá srdce při myšlence, že by si tam mělo vaše dítě hrát, pak to asi není moc příjemný prostor ani pro dospěláky a žádá si změnu.

Další zajímavou věcí je vybavení dětských hřišť. Zatímco děti mají nabídku aktivit širokou, na dospělé obvykle čeká jen pár laviček. Přitom dospěláci tráví na hřišti stejně dlouhou dobu jako děti, s nimiž přišli. Vzkaz je to jasný. Vysílá ho i česká společnost. Máš děti, tak se jim koukej věnovat. Každá další role je nepřípustná.

Znám jen málo hřišť, jejichž součástí by byla třeba malá kavárna. Několik z těch „málo“ je navíc v zahraničí. Venkovní pracovní stůl pro profesně aktivní rodiče jsem zatím na dětských hřištích neviděla nikdy (zásuvka, stín, připojení k internetu). Chcete-li se na českém hřišti socializovat s dalšími dospělými lidmi, nezbývá vám, než se bavit s ostatními rodiči. Společné téma je snad jasné. Bezdětné kolegy z práce nalákáte k pískovišti a klouzačce opravdu jen zřídka.

Pokud se některý rodič nemůže spokojit s dlouhými hodinami strávenými v kuchyni či obýváku nebo s izolací na oplocených dětských hřištích, nečeká ho snadná cesta. Tak praví i čerstvá zkušenost z naší nedělní jízdy vlakem.

Tříletá dcera střídavě navštěvovala děti v jiných kupé našeho vagónu, roční syn se batolil kolem ní. Oba jsme zpovzdálí pozorovali a přitom debatovali. Náhle do našeho (otevřeného) kupé vrazil velmi rozčilený spolucestující a ptal se, zda to malé dítě (syn) na chodbě je naše. Když se dozvěděl, že ano, začal agresivně řvát, že dítě máme „asi za trest“. Na mou otázku, co se stalo, odpověděl se stejnou razancí: „Zatím nic.“

Chápu, že spolucestující by byl mnohem klidnější, pokud by syn cestoval připoutaný v kočárku a spořádaně převaloval v puse dudlík. Je to možná také jeden z důvodů, proč se symbióza dospěláků a dětí tak těžko prosazuje.

(Vyšlo 26. srpna 2014 v Deníku Referendum)