Rozhovor s Jiřím Otterem vyšel v Novinách Prahy 2 v lednu 2015 pod názvem Život ve znamení snah o smíření Čechů a Němců. Jiří Otter kandidoval za Stranu zelených jako nezávislý kandidát v obecních volbách v Praze 2 v říjnu 2014.
Jiří Josef Otter se narodil v roce 1919 jako syn českobratrského evangelického faráře v Plzni. Od roku 1938 studoval klasickou a moderní filologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po zavření vysokých škol nacisty se stal diakonem Husova českobratrského evangelického sboru v Plzni. V roce 1944 byl spolu se svým otcem zatčen a internován jako politický vězeň v nacistických věznicích a táborech. Po válce vystudoval teologii a působil jako evangelický farář v Mariánských Lázních. Od roku 1951 byl zároveň seniorem Západočeského seniorátu ČCE a od roku 1965 tajemníkem Synodní rady ČCE v Praze. V roce 1953 složil doktorát teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Ještě na odpočinku se dlouhodobě věnuje překládání z němčiny a angličtiny, publikuje knihy věnované problematice dějin křesťanství a reformace a česko-německého porozumění. Je členem Českého svazu bojovníků za svobodu a dlouhá léta byl aktivním Sokolem. Spolu s manželkou Zdeňkou, rozenou Soukupovou, vychoval syna a dceru, díky nimž se dnes může těšit osmi vnoučaty a jedenadvaceti pravnoučaty. V srpnu loňského roku oslavil Jiří Otter v rodinném kruhu své pětadevadesáté narozeniny.
Váš životní příběh je dlouhý a pestrý. Vraťme se takřka na začátek – jak jste se vlastně ocitl v německém vězení?
V květnu roku 1944 jsem byl spolu se svým otcem zatčen plzeňským gestapem za poslech rádiového vysílání ze zahraničí. K našemu „odhalení“ došlo v podstatě jen shodou okolností. Po obvyklém tvrdém zacházení jsme pak byli v Praze od- souzeni k pěti letům vězení. Po rozsudku jsem byl z Prahy odtransportován nejprve do věznice Bernau poblíž jezera Chiemsee a potom do pracovního lágru u továrny v Echenbrunnu, která vyráběla motory do tanků.
Jak vzpomínáte na období, které jste strávil v nacistickém lágru?
Při práci jsme my, vězni, přicházeli do styku s civilními zaměstnanci továrny. Díky své znalosti němčiny jsem se seznámil s několika místními civily, kteří pak mně i mým spoluvězňům pomáha- li ulehčovat vězeňský život. Takzvaný Magazinmeister, neboli vedoucí skladiště materiálu, byl věřící katolík. Nejen, že mi ulehčoval práci, ale k hubené vě- zeňské stravě mi přilepšoval i jídlem a postupem času vzrostla naše vzájemná důvěra natolik, že jsem mohl jeho prostřednictvím tajně posílat domů vzkazy a dopisy mé matce. Spřátelil jsem se ovšem také se samotným ředitelem továrny Karlem Schmidtem. Když se dozvěděl, že jsem evangelický diakon, začal se o mne zajímat, protože byl sám evangelík, luterán. Vzhledem k mé znalosti němčiny jsem pak byl často volán jako tlumočník a překladatel. A byl to právě inženýr Schmidt, který mi opatřil malý, již hodně omšelý výtisk německé Lutherovy bible, a tak jsem nakonec i za mřížemi tábora mohl svým spoluvězňům poskytovat pravidelnou nedělní duchovní službu. Tu bibli dodnes pečlivě schraňuji jako památku a texty některých mých kázání se také dochovaly právě jako součást dopisů, které jsem tajně posílal domů.
Jaký vliv na vás válečné zážitky měly?
Vězeňská zkušenost v dobrém slova smyslu předznamenala mou další životní dráhu. Dorozumění a usmíření mezi Čechy a Němci se postupně stalo takřka mým životním programem. Po válce jsme se oba s otcem vrátili z lágrů domů. Otec se vrátil ke své práci v plzeňském evangelickém sboru a já se pustil do studia bohosloví. Po dostudování se pak mým prvním samostatným působištěm staly Mariánské Lázně. V roce 1953 jsem byl zvolen seniorem církve pro západní Čechy. Stejně jako přede mnou můj otec jsem pak řadu let obstarával i smíšené česko-německé pohraniční sbory v obcích, jako je Cheb, Aš, Rossbach nebo Vejprty. Po od- chodu na odpočinek, již v Praze, jsem se začal intenzivně věnovat problematice česko-německých vztahů. Publikoval jsem celkem 25 knih, z nichž například kniha „Češi v německém objetí“ vyšla v češtině i v němčině. Připojil jsem se také ke Kruhu přátel česko-německého porozumění a od této organizace jsem v roce 2009 dostal ocenění Zlaté srdce pro Evropu, kterého si velmi vážím.
Nějak nepozorovaně jsme se ve vašem vyprávění dostali ze západních Čech do Prahy. Takže co vy a Praha a hlavně Praha 2?
Do Prahy naše rodina přesídlila v šedesátých letech. V roce 1965 jsem byl povolán za tajemníka Synodní rady Českobratrské církve evangelické v Praze. Moje knihy pak vycházely v Praze v křesťanském nakladatelství Kalich. Od jedné cestovní kanceláře jsem zase dostal požadavek na průvodce po pražských církevních památkách. Tak vznikla kniha „Pět okruhů Prahou po stopách české reformace“, která vyšla postupně v němčině, v češtině, v angličtině a v roce 2012 byl vydán dokonce překlad do korejštiny. Jeden z okruhů je věnován i památkám Prahy 2 – Novoměstské radnici, klášteru Na Slovanech, kostelu sv. Václava Na Zderaze či chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Jako rodina jsme zakotvili tady na Novém Městě a našli zde celou řadu přátel. Manželka Zdeňka léta pracovala v nemocnici u Apolináře u docenta Skály, který bydlel tady v domě, v bytě přímo pod námi. Na oddělení u doktora Skály pracoval jako psychiatr také Tomáš Halík, se kterým jsme se se ženou také přátelili. Na některých knížkách jsem spolupracoval s monsignorem Antonem Ottem, římskokatolickým knězem německé národnosti, který je dnes proboštem vyšehradské kapituly. S ním jsem vedl debaty a konzultoval texty svých knih, abych do nich vnesl náhled té druhé, německé strany.
Nastává nový rok… Co byste do něj popřál našim čtenářům?
Já se i dnes ve vzpomínkách často vracím k vězeňskému období. Při třídění dochovaných písemností z té doby jsem mimo jiné našel text mého dopisu zaslaného tajnou poštou domů do Plzně v adventu roku 1944. Při jeho četbě jsem si uvědomil, jak mě pobyt v lágru změnil. Mladý člověk, který se do té doby (a i v předchozích dopisech) zabýval především sám sebou, se naučil myslet víc na druhé než na sebe a nechvět se příliš o vlastní osud. To pak po válce také vedlo k mému definitivnímu na- směrování na profesní dráhu ve službě Božího slova. Dnes žijeme v míru a v demokracii a já bych si přál, aby i bez válečné zkušenosti lidé, a nejen ti mladí, našli cestu od sebe k druhým. Aby si víc všímali, jak se vede těm osudem méně obdařeným kolem nás, a aby se naučili podávat pomocnou ruku.
Rozhovor vedla Markéta Slunečková
Digitální verze Novin Prahy 2: http://www.praha2.cz/file/mbk1/01npd-c.pdf