Monika Horáková  

Uplynulé čtyři roky jsou pro mě zejména vzpomínkou na epidemii covidu. V obavách o zdraví svých blízkých asi málokdo řešil něco jiného, ale zpětně je zřejmé, že epidemie změnila k nepoznání nejen naše životy, ale na chvíli i Prahu 2. Ulice náhle nebyly přecpané nekonečnými řadami aut, která jindy Prahou 2 jen projíždějí. Nezastaví tu, jejich řidiči tu nezajdou do obchodu, do kavárny nebo na oběd. Praha 2 jim slouží jen jako jízdní dráha a odkladiště emisí. Večery byly během epidemie tišší, protože se po ulicích nepotácely party opilých turistů, které do Prahy láká kombinace levného alkoholu a ubytování v krásných historických bytech. Byty, které jsou v centru Prahy nezřídka poskytovány nelegálně k turistickému ubytování, se náhle uvolnily pro běžné bydlení. Ticho v ulicích bylo bohužel způsobeno i uzavřenými podniky – na tom se žádné pozitivum rozhodně najít nedá. Mrzí mě proto, že se doprava a situace s byty v Praze 2 dostala do normálu jen v souvislosti s epidemií nebezpečné nemoci. Mrzí mě, že současné vedení radnice nedokáže bouchnout do stolu a říct: „Dopravu v Praze 2 upravíme tak, aby nebyla výhodná jen pro tranzit, ale i pro nás, kteří tu žijeme.“ Mrzí mě, že současné vedení radnice prohlubuje problémy s bydlením tím, že drží cca 400 obecních bytů zcela prázdných a neposkytne je k bydlení. Všechno je řešitelné. Jen se nesmíme bát. A určitě se mi nechce čekat, až naši dopravu a nedostupné bydlení vrátí do normálu zase nějaká další epidemie.  

Vyšlo v Novinách Prahy 2 v září 2022.