Do Strany zelených jsem vstoupila před půl rokem. Za tu dobu jsem se zúčastnila sedmi schůzí místní organizace v Praze 2, pěti schůzí rady této místní organizace, tří schůzí Mediální a kulturní odborné sekce (z toho dvou v Praze a jedné v Olomouci), jedné schůzky Genderové odborné sekce, dvou krajských schůzí pražských zelených (z toho byla jedna dvoudílná) a jednoho celostranického sjezdu. Zapojila jsem se do dvou předvolebních kampaní a teď pracuji na třetí. Celkem jsem napočítala téměř čtyřicet zelených schůzek za šest měsíců.

Na mnohé schůze se mnou chodí i děti. Na zelených schůzích v Praze 2 bývá naštěstí dětí víc. Tím také stoupá akceptance mírného nedospěláckého hluku. Také čas a místo konání schůzí se částečně přizpůsobuje případné přítomnosti dětí. Neschůzujeme po nocích a pokud se scházíme v kavárně nebo restauraci, pak v takové, kde mají dětský koutek.

V jiných politických stranách by se rodinám s dětmi mohlo o takovém přístupu jen zdát, i tak ale musím říct, že slaďování rodinného a politického života je velmi náročná disciplína. V české společnosti ji zatím absolvují převážně ženy a je jich spíš méně než více. Také děti, které chodí na zelené schůze v Praze 2, tam chodí se svými maminkami, nikoli s tatínky.

I když je Strana zelených dětem nakloněná, nemyslete si, že to stačí. Přijít s dětmi na schůzi znamená pro ženy mít neustále zapnuté dvojité vnímání. Jedno pro děti, jedno pro politické debaty. Část debat přitom vždy uteče, protože děti potřebují přebalit, najíst, vylovit zapadlou hračku nebo chtějí s maminkou oknem pozorovat projíždějící auta.

I když je tedy formální nerovnost šancí ve Straně zelených velmi nízká, v praxi vyžaduje zapojení do politiky pro ženy mnohem větší nasazení než pro muže. A řada z nich politickou dráhu vzdá, nebo se v době rodičovství stáhnou do ústraní.

Strana zelených je aktuálně jedinou parlamentní stranou (zastoupenou v Senátu), která má ve svém čele ženu. Jana Drápalová se stala (úřadující) předsedkyní Strany zelených v červnu 2014 poté, co na základě výsledku voleb do Evropského parlamentu rezignoval Ondřej Liška.

Nová zelená předsedkyně se tak stala i pro členky Strany zelených důkazem, že je možné vystoupat ve stranické hierarchii až na vrchol, byť zatím jen v pozici „krizové manažerky“ po rezignaci předsedy.

Možná si myslíte, že dokud nejsou zelení ve vládě a Jana Drápalová není ministryně či poslankyně, která do své exekutivní či zákonodárné činnosti odráží ženskou životní zkušenost, je to jen prázdná symbolika. Předsedkyně v čele politické strany je však významným indikátorem, že ženy mohou být v této straně úspěšné. A zastoupení žen ve vedení strany také dává naději, že potřeby členek budou snáze vyslyšeny.

Relativně dost žen v historii už bylo poslankyněmi, senátorkami či ministryněmi. Ovšem jen tři české političky v celém dvacátém století byly předsedkyněmi relevantní politické strany (Unie svobody, LIDEM a nově Strana zelených). Konkurence u poslaneckých, senátorských a ministerských mandátů je menší, míst je více, zatímco předsednické křeslo v politické straně jen jedno, a šance ho obsadit tedy velmi nízká.

To je také jeden z důvodů, proč by Strana zelených mohla obnovit diskuzi o spolupředsednictví, tedy rovnoprávném předsednickém tandemu muž-žena.

Poslední diskuze v roce 2011 na pardubickém sjezdu skončila jen kompromisem: předsednictví a místopředsednictví musí zastávat dvě osoby opačného pohlaví. Hierarchický vztah však stále přetrvává. Předsednické křeslo pak od pardubického sjezdu patřilo vždy muži a místopředsednické ženě. Že by náhoda?

(Sloupek pod názvem Předsedkyně jako indikátor vyšel v Deníku Referendum 18. června 2014)