Když se řekne domovník, řadu lidí napadne asociace „domovní důvěrník“. Asociace nevhodná, odkazující na roli člověka, který víc dohlížel na své sousedy než na dům, ve kterém bydlí. Odtud asi pramení odmítavý postoj k institutu domovníků. Pravdou však je, že vztah městské části, potažmo správní rmy a nájemníka není dnes optimální. Pro občana je správce či městská část příliš vzdálena a pro správce je komunikace rovněž obtížná, neb je nájemců příliš mnoho. Každodenní život ukazuje, že zřízení mezičlánku mezi správcem a nájemníkem by bylo ku prospěchu věci. Každý z nás přece zná situaci, kdy chodí po domě a říká si, že by konečně někdo tu prasklou žárovku měl vyměnit. To, že každý v domě spoléhá na „někoho“, že závadu nahlásí, bývá častý kámen úrazu. Z druhé strany, když bude potřebovat správce něco vyřešit s nájemníky domu, mohl by snadněji vědět, s kým záležitost projednat. Zůstává otázka, z čeho by se tento zajímavý pokus financoval. V praktické rovině to nemusí být složité, může se jednat například o mírnou slevu ze stávajícího nájmu. Jakýkoliv nápad na oživení ne zcela ideálně funkční komunikace mezi městem a jeho nájemníkem velmi vítáme. Přičemž není důležité, zda ony spojky mezi radnicí a nájemníky budeme nazývat domovníkem, mluvčím domu či koordinátorem. Věříme, že po fiasku při prodeji domů se současná koalice zaměří alespoň na kvalitní správu majetku.

Vyšlo v Novinách Prahy 2 v září 2016